tsal |
Posted: Wed 19:13, 29 Nov 2006 Post subject: Buck-Tick - Když chybí ti odvaha... |
|
Heh, na slashe moc nejsem, o Sakuraiovi a Imaiovi toho moc nevím, ale snad to nebude až tak velká tragédie x_X Písničku Sacrifice (Oběť) jsem přidala, protože mě během psaní téhle story napadlo, že jak příběh tak i text té písně jsou si vcelku podobné.
Potlesk a křik diváků se zdaleka nechýlil k závěru, avšak koncert byl u konce. Tak jako pokaždé se i teď Sakurai cítil podivně. Na jednu stranu měl radost z dobře odvedené práce, ze skvělé podívané, jíž svým fanouškům poskytly, avšak na tu druhou se opět dostavil onen podivný smutek. Znamenalo to totiž, že se vše zase vrátí do starých kolejí, v jejichž hranicích mu nezbývá než skrývat svou nejniternější touhu.
V záplavě všech těch světel a tónů, ve chvílích kdy mu adrenalin vystoupal do závratných výšin, si mohl dovolit se k němu těsně přitisknout, dotknout se ho, protože to všichni brali jako součást show. Jako divadlo pro fanoušky. I Imai. A to na tom bylo asi nejhorší. Čas od času litoval, že nepatří k té mladší generaci zpěváků, pro něž je líbání se na jevišti běžnou záležitostí. Vždy když ho něco podobného napadlo, musel se pousmát nad tím, jak je to s ním zlé. Muž jeho věku by měl mít v životě dávno jasno, jenže jemu se stále nějak nedařilo najít cestu ke spokojenosti, přestože získal víc než jiní. Tedy alespoň to tak na první pohled vypadalo.
Unaveně si setřel pot z čela.
„Napij se,“ podal mu kytarista umělohmotnou láhev s vodou.
„Díky,“ vzal si ji od něj, lehce a jako by náhodou se dotýkaje jeho ruky. I něco tak nepatrného ho dokázalo uvést do rozpaků, jimiž by se mohl pyšnit každý mladý chlapec na své první schůzce.
Ještě pár gratulací od členů týmu a konečně byl volný. Potřeboval sprchu. Stálo ho to ještě pár sil, ale nakonec si vybojoval právo jít do koupelny první, za což byl nesmírně vděčný, protože dnešní večer byl vážně vyčerpávající.
Svlékl se, otočil kohoutkem a nechal po sobě stékat proud horké vody, jež pomalu uvolňovala jeho tělo. V uších mu stále zněla ozvěna všeho toho hluku, nezdolná to opona, díky níž byl odříznut od okolního světa. Pak skrze ni ale začala pronikat čísi silueta. Znal tu vůni, jež ho obklopila, dech opírající se o jeho kůži, dokonce i tvář, v níž byly zasazeny propalující oči. Oči, v nichž se topil, jejichž myšlenky nikdy nedokázal odhadnout. Imai…Cítil, jak mu kytaristovy ruce jemně přejely po zádech, bocích, až na hruď, kde ho pevně ovinuly. Rty, patřící muži, jenž stál za ním, pevně ho k sobě tiskna, něžně laskaly kůži na jeho krku. Chtěl toho víc…
„Atsushi, hejbni sebou sakra!“ zabušil kdosi na dveře a zpěvák v něm poznal Anikiho* hlas.
Nezbývalo mu, než zase otevřít oči a přestat snít. Ztlumil teplou vodu a otřásl se pod náporem té studené, která ho, jakožto jediný všelék, dokázala dostat zpět do reality, v níž je Imaiova přítomnost jen pouho pouhým snem.
*****
Pršelo. Měl snad zasmušilou náladu kvůli tomu? Možná.
Sledoval, jak se každá jednotlivá kapka roztříštila o sklo jeho okna, z něhož měl ničím nerušený výhled na šedivou ulici. I v takový nečas tam byly znát známky života, jichž se velkoměsto zbavuje jen velmi těžko. Hudba dopadajícího deště, rozléhající se tichým, opuštěným bytem, neustále dorážela na jeho duši, rozháněla mu myšlenky do všech stran a zase je přitahovala zpět k sobě, avšak v prapodivných, znepokojujících shlucích, představách jimiž se nechtěl zabývat.
Tupě sledoval prázdný papír před sebou. Cítil se tak plný emocí a nápadů! Tolik si přál slovy vyjádřit směsici pocitů, unášejících ho na křídlech inspirace, avšak žádný verš, žádné slovo to nedokázalo vyjádřit. Všechna mu náhle připadala tak hloupě zbytečná, nedostačující. Byl mizerným textařem.
„Tohle nemá cenu!“ zmuchlal vztekle nedotknutý list a odhodil ho na druhou stranu místnosti. Kéž by ho napadla jediná šťastná myšlenka, jediná věc, jíž by se dokázal zasmát. Jenže ať už se snažil sebevíc, nedokázal si vybavit žádný radostný okamžik, v němž by nehrál roli ten prokletý kytarista.
Už tomu bylo dlouho, co si všiml nejprve nepřirozených reakcí svého těla a pak i mysli na Imaiovu přítomnost. Nechápal, neviděl jediný důvod, proč by ho měl ten muž přitahovat, když si byl zcela jistý tím, že upřednostňuje ženy. Vždy jim dával přednost a na nic si nestěžoval. Jenže pak si jednoho dne uvědomil, že osoba po níž touží nejvíce, je přesně opačného pohlaví. Tehdy na sebe hleděl skrze prsty. Teď už se jen litoval, protože v sobě nedokázal najít dost odvahy na to, aby se vyjádřil. Aby v celé záležitosti konečně udělal jasno. Jenže kde ji měl najít, když bylo v sázce nejen jeho přátelství s Imaiem, ale víceméně i osud skupiny? Dokázal by snad on a Imai i po tom všem fungovat jako dřív? Pochyboval.
Na mysli mu vytanula vzpomínka na jejich školní léta. Přestože chodili na stejnou školu a chvíli i do stejné třídy, trvalo velmi dlouho než se spřátelili. Byla to spíš náhoda. Tehdy si myslel, že jsou příliš odlišní na to, aby našli něco společného. Imaiova otevřenost a přátelé proti jeho uzavřenosti a samotářství. Slýchával tehdy o Hisashově pokoji, v němž je neustále živo. Vlastně tím Imai mezi tamějším studentstvem proslul, avšak až když tam Sakurai poprvé vstoupil, pochopil, co na to místě bylo tak fascinujícího. Ta podivně domácká a přátelská nálada dokázala rozvázat jazyk a srdce i jemu. Jenže takový už byl majitel onoho pokojíku, v němž se poprvé setkal se západní hudbou.
Přistihl se, že se mu při těch vzpomínkách rozvlnila ústa v úsměv. Tehdy byl život jiný než teď – plný snů a přání, tužeb, které se daly uskutečnit a které se opravdu uskutečnily.
Před vchodem do jeho domu zastavil taxík. Překvapilo ho, když si všiml, že z něj vylezla jemu moc dobře známá postava muže, s nagelovanými vlasy a provokujícím chladným pohledem. Zapátral v paměti, avšak nemohl si vzpomenout na to, že by si něco domlouvali.
Zvonek.
„Ano?“ zeptal se Sakurai, poté co stiskl tlačítko, přestože moc dobře věděl, kdo zvoní.
„Otevři, Atsushi, to jsem já,“ ozvalo se z druhé strany otráveně.
Lehké pousmání se a bzučák.
Po chvíli, když už si byl jistý, že výtah dorazil do jeho patra, otevřel dveře bytu, aby uvítal přicházejícího přítele.
„Nečekal jsem tě,“ řekl, když zavíral.
„Hmm,“ přikývl Imai, hodil bundu na věšák a bez zaváhání si sedl na sedačku v obýváku, kde se pohodlně uvelebil s nohama na konferenčním stolku. Sakurai zatím přešel k baru, aby oběma nalil skleničku bourbonu, jemuž oba holdovali, načež si k němu přisedl.
„Nevím si rady s hudbou k tomu tvému poslednímu textu. Ten pátý řádek ti nějak nevyšel,“ zamračil se kytarista při vzpomínce na posledních pár hodin zbytečné námahy.
„Nemůžu za to, že si s tím nedokážeš poradit,“ odvětil Sakurai.
Imai se jen pousmál. Znali se příliš dlouho na to, aby již dokázali reakci toho druhého předvídat.
„Takhle se nikdy nedohodnem, což pro nás oba bude znamenat ztracený čas,“ napil se kytarista ze své sklenky.
„Jestli tou dohodou myslíš přepsání textu, tak na to zapomeň,“ trval na svém stejně vytrvale zpěvák.
„Neříkám, že to musíš přepsat celé, jen chci, abys upravil pátý řádek. Uber tři, čtyři slabiky a bude to OK.“
„Tři, čtyři slabiky?“ zamrkal Sakurai. Tohle bude na dlouho.
„Nebuď citlivka. Kolikrát jsi ty mě překopal texty, hmm?“
„Netahej do toho jen mě. Pokud si dobře vzpomínám, tak ten poslední nezaujal nikoho. Tedy vyjma tebe,“ dodal ledabyle černovlasý zpěvák a v duchu se radoval ze svého malého vítězství.
„Tak teda zase prr,“ naklonil se k němu zničehonic Imai, popadnuje ho za černé triko, „Chce tím snad naznačit, že moje texty nestojí za nic?“
Když to vyslovil, byla jeho ústa tak blízko těch Sakuraiových, až se z toho zpěvákovi zatočila hlava. Tolik si ho chtěl přitáhnout blíž k sobě, dotknout se oněch rtů svými! Cítil, jak se mu do hlavy nalila krev a on si byl zcela jistý tím, že je rudý jak rak. Imai si toho prostě musel všimnout. Jak mu to vysvětlí? Jak mu vysvětlí, že v jeho těsné blízkosti ztrácí hlavu?
Vteřiny, připadající mu jako celá věčnost, se dál vlekly kupředu, aniž by se kdokoliv z nich hnul. Hleděl mu do očí, zoufale se snaže skrýt svou stávající bezradnost, jež se v něm rozlila.
Teď! Ano, teď má tu šanci to celé vyřešit. Jediné, co musí udělat, je políbit muže, po němž již tak dlouho toužil. Nesejde na tom, co se stane pak, protože tím jediným na čem by záleželo, by byl jen ten letmý okamžik, během něhož by ucítil Imaiovu sladkou chuť.
Jen se k němu ještě víc přiblížit…
Jediný krátký polibek…
Nic víc…
„Copak? Došla ti slova?“ zasmál se kytarista, načež se odtáhl a posadil zpět na své místo.
V tu chvíli se v Sakuraiovi cosi zlomilo. Možná jeho srdce…
Nedokázal to. Ať se snažil sebevíc, všechno jeho sebepřesvědčování přišlo v niveč, protože nedokázal sebrat dost odvahy. Věděl, že ode dneška si už nebude moct říct, že ještě nenadešla správná chvíle, že je tu stále možnost něco změnit. Ne. Dnes totiž tu slabou lávku, na jejímž konci ho snad i mohla čekat společná budoucnost s Imaiem, spálil vlastní zbabělostí, jíž se zřejmě již nikdy nezbaví.
„Co je s tebou?“ zamračil se nechápavě Imai, když postřehl podivný lesk v očích svého přítele.
Sakurai sebou trhnul.
„Nic,“ odpověděl tiše.
Nezdálo se, že by to slovo, vyslovené bez nejmenší známky přesvědčivosti, kytaristu uspokojilo, proto zpěvák rychle dodal:
„Zítra ti přinesu tu upravenou verzi.“
Nechtěl, aby se Imai ptal. Nechtěl, aby se vůbec kdy dozvěděl, jakým zbabělcem Sakurai vlastně je.
Konec
Sacrifice
Vše co chci, po čem toužím, je skryté a
odchází z tohoto světa
Pokud uvěřím, pak vše co musím udělat je setrvat
Mohu to dokázat, aniž bych znal zítřek.
Vše kolem umírá a ztrácí se
Dokonce ani když se vrátím zpět,
Nedokáži to prolomit
Černý stín mě svádí ke smrti,
začínám mu podléhat
A přece teď žiji, můžu zpívat
Hlasitý mrtvý
Uroněné slzy
„Sbohem…“
Kdyby se tak to jediné přání mohlo uskutečnit
Teplo…
Ani vítr, ani hvězdy nezemřou, bez ohledu na to, co je zasáhne
Teď zpívám, abych přežil tuhle noc
Vklouznu do temnoty a nechám prchnout ten jeden stín
Sám se nabídnu ďáblovi, bude-li si to přát
Obětuje tak cokoliv a všechno
V mém srdci bude má láska navždy vyryta |
|