rehnii |
Posted: Tue 14:08, 19 Dec 2006 Post subject: Anime: Sailor Moon |
|
ZDROJ: MangaCZ
Bishoujo Senshi Sailor Moon
Anglický název Sailor Moon
Japonský název Bishoujo Senshi Sailor Moon [美少女戦士セーラームーン]
Produkce Toei Animation
Autor Naoko Takeuchi
Žánr mahou-shoujo
anime:
Bishoujo Senshi Sailor Moon
Bishoujo Senshi Sailor Moon R
Bishoujo Senshi Sailor Moon R: The Movie
Bishoujo Senshi Sailor Moon S
Bishoujo Senshi Sailor Moon S: The Movie
Bishoujo Senshi Sailor Moon Super S
Bishoujo Senshi Sailor Moon Super S - Sailor 9 Senshi Shuuketsu! Black-Dream-Hole no Kiseki
Bishoujo Senshi Sailor Moon Sailor Stars
hraný seriál:
PGSM @ Anime News Network
Stejně jako dělí existence mangy lidstvo na otaku a na ostatní, dělí i existence Sailor Moon otaku na „Moonies“ a ten zbytek. Oba tábory se mezi sebou přou asi tak jako Liliputáni o to, na kterém konci je lepší naklepnout vajíčko. Zatímco Antimoonies tvrdí, že je to jen obyčejná mahou-shoujo blbost, u které se nedá vydržet, Moonies oponují tím, že to nepochopili právě proto, že u toho nedokázali vydržet.
Recenze:
Sailor Moon -
Chcete-li, aby váš život nadále plynul poklidným tempem bez zvláštních zvratů a velmi nebezpečných událostí, rozhodně nepomáhajte na ulici osamoceným kočkám. Mohli byste totiž zjistit, že jste v podstatě někým úplně jiným a osud této osoby se začne nevybíravě hlásit o své slovo. Usagi Tsukino jedné takové kočce pomohla...
Sailor Moon se zrodila roku 1992 z pera Naoko Takeuchi jako nepřímé pokračování její úspěšné předchůdkyně Codename Sailor V (ta se poprvé objevila v roce 1991 v letní edici magazínu Run-Run, kde také o šest let později skončila). Bishoujo Senshi Sailor Moon vycházela až do roku 1997 v magazínu Nakayoshi. Jen měsíc od premiéry komiksové se konala premiéra televizní pod hlavičkou společnosti Toei Animation, která po většinu času udržovala s autorkou kontakt. Pochopitelně došlo oproti manze k několika změnám, ale ty jsou dostatečně rozebrány jinde a nemá cenu se tu jimi zabývat. Nicméně obé slavilo převeliký úspěch, což si vyžádalo čtyři filmy, několik her a dokonce asi šest hraných muzikálů. Doprovodné jevy, jako karetní hru či hudební CD radši ani nepočítám.
Otázkou zůstává, proč jí propadlo tolik lidí. Nu dobrá, dívkám se líbí pohlední záporňáci a mužská část se zase ráda dívá na bílé kalhotky, krátké sukýnky a pěkné nožky. Jenže taková kultovnost jen kvůli tomuto? Pokud se podíváte na běžný díl seriálu, neuvidíte celkem nic zvláštního – parta holek tam cosi řeší, pak se tam někde objeví nějaké záludné monstrum, to je odhaleno, následují efektní proměny, lítý souboj s monstrem, při kterém pomůže záhadný cizinec, monstrum se dík hlavní hrdince obrátí v prach a pak už jen dovětek a závěrečné titulky. Zkrátka mahou-shoujo klasika. Přesto má Sailor Moon několik silných pilířů, které ji staví vysoko nad obvyklý mahou-shoujo průměr.
Pilíř první – charaktery: Část úspěchu by mohla být už v postavě hlavní hrdinky, náctileté Usagi Tsukino, která je zde spíš v roli hrdiny z donucení a boj za lásku a spravedlnost je jí (alespoň zpočátku) spíše na obtíž a dvakrát se do něj nehrne. Je to vlastně, jako byste udělali vůdcem Rychlých Šípů Rychlonožku. Nicméně v pozadí nestojí ani ostatní charaktery, od zakřiknuté šprtky Ami až po ráznou lesbičku Haruku. A to jsem vyjmenoval jen dva krajní případy. Každý si zkrátka může najít toho svého oblíbence. Zanedbáni rozhodně nejsou ani oni zlí mužové a ženy intrikující proti světu, ale i proti sobě navzájem (zasvěcenci jistě rychle odhadnou, jaké procento z pěti čarodějek zhynulo zásahem kladných postav), přičemž ani ti kladní nemusí vždy táhnout za jeden provaz. Pokud by ale byly tyto osobnosti světa Sailor Moon pouze statické, nadlouho by to nevydrželo. Jenže ono to vydrželo. Jinými slovy - charaktery se během seriálu vyvíjejí. A neznamená to jen to, že někteří záporňáci přejdou na druhou stranu šířit ve světě (nebo alespoň v Japonsku) dobro. Seriál zahrnuje v podstatě celé období života mezi 14. a 16. rokem většiny hrdinek a to by to v tom byla Metalia, aby se nezměnily. Navíc celkem přirozeně. Je opravdu zábavné sledovat vývoj vztahu mezi Usagi a Mamorem, ale i mezi jinými postavami, jejich dospívání a vůbec vše, co se děje mezi souboji, které zdánlivě tvoří hlavní náplň děje.
Pilíř druhý – mytologie: Celý kolotoč začíná tím, když se dozvíte, že Usagi je převtělením dávné ochránkyně Měsíční princezny a že ji musí najít. V mytologii jsou zahrnuty všechny planety naší sluneční soustavy a posléze i vesmír (vzdáleně se opírající o mytologii řeckou). A vše je kompaktní. Navíc odhalováno po malých kousíčkách, pěkně střípek po střípku a mozaika je hotova až na samém konci.
Pilíř třetí – humor: Jak mnozí zažili, je puberta opravdu podivné údobí lidského života a velmi pravděpodobně si jí prošla též autorka. A právě narážky na pubertu (snaha zhubnout, snaha chovat se dospěle) jsou milým kořením celé série. Ale to je jen část humoru v tomto seriálu. Tou druhou je výrazná sebeparodie, která celou sérii zachraňuje i v těch nejhorších obdobích (Sailor Moon SuperS), ale najdete ji v podstatě všude a je opravdu vydařená.
Na závěr pár slov o výtvarném a hudebním dojmu. Začneme asi tím výtvarným, který je na seriál té doby (počátek 90. let 20. století) na solidní úrovni a v poslední sezóně (Sailor Moon Sailor Stars) ještě o kousek lepší. Ani vám nepřijde, že se občas hýbají jen ústa postaviček. Na druhou stranu bylo-li třeba někde udělat pohyb velmi efektní, vězte, že velmi efektní je. Dokonce i většina přeměn a útoků je vkusná a nepříliš dlouhá (výjimkou budiž opět ony neš?astné Sailor Moon Super S). Sailor Moon má i jednu zvláštnůstku – na to, že se jedná o mahou-shoujo, tam téměř nenarazíte na superdeformy. Pokud jde o hudbu, už samotné znělky patří k lepšímu standardu, ale to nejlepší vás čeká uvnitř. Hudební doprovod totiž vysoce převyšuje obvyklý anime průměr. Snad každý charakter má vlastní hudební téma, které je ve vhodné chvíli spouštěno a krásně podbarvuje celkovou atmosféru. Kdo kdy slyšel třebas „Mamorovo téma“, ví, o čem mluvím.
Zkrátka, Sailor Moon rozhodně není jen další mahou-shoujo.
Pretty Guardian Sailor Moon:
To, o čem mnozí tajně dlouhá léta snili, to, čeho se mnozí jiní stejně dlouho tajně obávali, se nakonec v sobotu čtvrtého října dva tisíce tři v sedm hodin a třicet minut ráno skutečně stalo...
Dvanáct let poté, co první manga spatřila světlo světa, jedenáct let poté, co se dostala na televizní obrazovky, deset let poté, co si svojí populatitou vyžádala první muzikál, se objevil první díl hrané verze seriálu, který bez přehánění způsobil převrat nejen ve své rodné zemi, ale i v celém světě. Anime, které do té doby bylo mimo Japonsko převážně popelkou, se díky této sérii takřka přes noc konečně dostalo popularity, kterou si vždy zasloužilo. Ano, jak jste jistě všichni poznali, řeč je o „Bishoujo Senshi Sailor Moon“!
Naoko Takeuchi určitě netušila, co všechno způsobí, když jí v roce 1991 vyšly v dvouměsíčníku „Run–Run“ první díly mangy o neohrožené bojovnici za spravedlnost Sailor V. O rok později totiž nabídla TV Asahi autorce možnost dostat mangu do televize, ovšem za podmínky podstatného rozšíření původního děje. Autorka nabídnutou rukavici neodmítla, a tak po několika změnách (první plány kupříkladu ještě vůbec nepočítaly s tolika postavami) k Sailor Venus přibyly Sailor Moon, Sailor Mercury, Sailor Mars a Sailor Jupiter a revoluce se začala psát 7. března 1992.
Série se brzy vyšplhala se sledovaností nad jedenáct procent (kolik to dělá diváků ve stodvacetimiliónovém Japonsku, si spočítejte za domácí úkol sami), takže není vůbec překvapivé, že se na ni vzápětí začala nabalovat neskutečná hromada doprovodných akcí a už o rok později se objevil první živý muzikál (ty byly mimochodem tak populární, že jejich řada byla poprvé přerušena až po dlouhých dvanácti letech). Co se děje v Japonsku, naštěstí zaznamenaly i zahraniční televizní společnosti a větříce zisky zakoupily k seriálu práva. A revoluce se tak mohla šířit do celého světa. U nás se v té době pokoušela zasét její semínka stanice Premiéra o patnáct let starším japonským seriálem „Candy Candy“, ale na – v té době – moderní anime se už bohužel dostat nestačilo. A tak jen ti štastnější z nás s přístupem k satelitnímu vysílání mohli být přítomni šílenství, které zachvátilo svět na západ (jih, východ, sever) od nás.
Seriál to za pět let trvající obliby dotáhl na víc jak dvě stě dílů plus tři filmy, manga za stejnou dobu na osmnáct plus tři knihy a nepočítaně vedlejších produktů, muzikálů bylo loni už dvacet šest v řadě s celkem více jak osmi sty představeními! Diví se někdo, že nakonec došlo i na hranou verzi? Hlavní hrdinky byly vybrány z 1552 uchazeček během jednoho týdne v červnu 2003 a zcela jistě řízením osudu jsou do puntíku právě takové, jaké jsme si je uchovali ve vzpomínkách. Seriál samotný je pak novou variací na původní příběh, a i když se zvláště z počátku drží předlohy věrněji než jeho animovaná verze, nemusíte se vůbec bát, že by si na nás autoři nepřichystali několik pořádných překvapení a snažili se jen otrocky převést mangu do hrané podoby. Prostředí i hrdinové jsou sice důvěrně známí, ale situace, do nichž se dostávají, jsou často úplně nové, takže i pro staré harcovníky, kteří už odkoukali ze Sailor Moon všechno, co se dá (a to ještě většinou ne jen jednou), nejde pouze o nostalgickou vzpomínku, ale o úplně nový příběh ze známého světa. Třebas dát děvčata dohromady, aby bojovala jako tým, dá Luně mnohem víc práce než kdykoliv dříve (a vlastně se jí to nikdy úplně nepovede). A podobných drobných i větších změn je více, například hrdinky se nyní svolávají k akci pomocí mobilních telefonů, což by před deseti lety byla fuška i pro kulturistu. Nebo dokonce – pozor, překvapení! – Usagi i Minako jsou v reálu prostě černovlasé Japonky, takže narozdíl od dřívějška se vám nebude pořád vkrádat do hlavy hříšná myšlenka, jak někdo může nepoznat někoho s tak výstředními vlasy. Ale co je vůbec nejdůležitější – při takřka stejné délce jako odpovídající první série anime zde bohudík po příslovečné „vatě“ v podobě dílů „o ničem“ nezůstalo mnoho stop a hlavní slovo po právu patří osudové lásce měsíční princezny a zemského prince. Zasloužené, leč dosud převážně odpírané místo na výsluní tak konečně dostal osobní život všech dívek i ostatních hrdinů, komplikovaný tisíce let starou historií.
Všechno dobré, co si pamatujete z anime, je zde také, kus toho špatného ovšem zrovna tak, ale to už k Sailor Moon prostě patří. Youmové kradoucí energii z lidí jsou totiž stejně nápaditě příšerní, jako kdykoliv předtím, a občas zvláště díky počítačové animaci ještě příšernější. Útoky hrdinek zůstaly stejně bláznivé a těžko přeložitelné, jako jste už dávno zvyklí. Luna s Artemisem jsou zas až na občasné úlety příjemně plyšovití (možná produkci došly peníze na triky, ale v tomhle případě je to jedině dobře) a kostýmy hrdinů slušivé, blýskavé a vpravdě nezapomenutelné (Serenity a Endymion jsou pár jak z pohádky). Chybí snad jen magické klavírní téma, které doprovázelo klíčové okamžiky animované série, ale zdatně mu ve stejné roli sekunduje podobně podmanivá titulní písnička. Celkový dojem ještě umocňuje velmi zdařilý výběr představitelů skoro všech rolí. Sailor senshi jsou, jak jsem již zmiňoval, na chlup takové, jaké mají být, a Temné království se také nenechává zahanbit. Mamoru pravda objímá poněkud podezřele, ale to mu snad při jeho na Japonce naprosto neobvyklé výšce můžeme prominout. A tak jediné, co vám bude téměř jistě pít krev, je jakási variace na skoro–hlavní záporačku Mio, kterou před kameru musela protlačit jakási podlá klika v produkci, protože ta holčina hraje ve stylu „Já jsem nejlepší a teď tady bude šou, protože jsem tady já!“, takže to podle toho vypadá – naprosto příšerně. Naštěstí pít krev vám bude jenom několik dílů kolem poloviny seriálu a pak už jen párkrát při svých sporadických pozdějších zjeveních.
Srovnáte–li se s občasnými úlety s počítačovou animací, čeká vás úžasných 49 dílů romantického příběhu, který začal kdysi v minulosti, ale skončit musí až dnes. A jako třešničku na dortu se pak můžete ještě podívat na krátkou a třeskutou sebeparodii, v níž se dozvíte, jak to vlastně všechno začalo, a pak ještě na film, ve kterém naopak zjistíte, jak to nakonec všechno doopravdy dopadlo. Generace odchovanců Sailor Moon, která si nadšeným sledováním seriálu zamýšleného pro dívky ze základní školy, leč získavšího příznivce mezi diváky obou pohlaví, všech národností i nejrůznějšího věku, vysloužila přezdívku otaku již před dávnými lety, si tak nyní bez uzardění a se slzou v oku může nostalgicky zavzpomínat na své mládí. A nová generace přiznivců se může zase narodit. A jaké z toho plyne poučení? No přece: „Ve jménu Měsíce na věčné časy a nikdy jinak!“
Sailor Moon Live Action:
Po pravdě řečeno, není mnoho anime seriálů, které by si člověk zběžně obeznámený s manga & anime problematikou automaticky spojoval s nějakým žánrovým odvětvím. Povětšinou tak jeden až dva na žánr. Nemusejí být nutně nejlepší či nejoriginálnější. Ono postačuje, když skloubí trošku toho, přidají něco onoho a drobná invence se podpoří támhletím. K tomu trocha štěstí a je zaděláno.
A tak mají mecha svůj Neon Genesis Evangelion a Transformers, sci-fi své Cowboy Bebop a Trigun, sport svou Milu Superstar, mlátičky Dragonball, horor Kyuuketsuki Miyu, fantasy Record of Lodoss War, komedie Ranmu 1/2, šílenosti FLCL, kalhotkové úchylárny Agenta Aiku a potvorácké blbosti pro nejmenší Pokémona. No a ve škatulce s nápisem mahou-shoujo je to bezesporu Bishoujo Senshi Sailor Moon (a ti, co vykřikují Card Captor Sakura, budou ztrestáni jménem všech Moonies).
Sailor Moon prostě svého času, v první polovině 90. let minulého století, zachvátila svět. Krom Japonska ji znají i v USA (ač po shlédnutí americké úpravy by stálo za to říci: „bohužel“) i v Evropě (a to dokonce i Češi, ač jen zprostředkovaně). Sailor Moon zná zkrátka kde kdo, včetně zralých Thajek, které si k nám jezdí přivydělávat masážemi. Naoko Takeuchi se tenkrát povedl vskutku husarský kousek, když vzala klasické mahou-shoujo klišé, které oblékla do lehkého hávu starých řeckých bájí, vyšperkovala jej propracovanými charaktery postav a obula do střevíčků lehkého humoru a ironie (a v televizním zpracování navíc obdařené dobrou doprovodnou hudbou). Sailor Moon pro ni znamenala úspěch, který do této doby nebyla schopna zopakovat.
Se Sailor Moon se v Japonsku strhla hotová Moon-horečka. Hračky, oblečky, tři celovečerní filmy a na tucet hraných muzikálů kolísavé úrovně. Bylo jen otázkou času, kdy si někdo dovolí převést tuto Mekku vyznavačů mahou-shoujo a pubertálních dívek do hrané podoby. Stalo se tak až počátkem tohoto milénia – téměř deset let po uvedení kresleného seriálu a mangy (ostatně ta vyšla znovu v upraveném a doplněném vydání). A jaký je výsledek? Stojí to vůbec za to? Komu je to určeno? A o čem to je?
Pokud se tu objevil někdo, kdo neví, která bije (ač se podivuji, že dočetl až sem), lehce nastíním počátek děje: náctiletá Usagi Tsukino si žije poklidný pubertální život v oparu naivní přitroublosti, dokud není konfrontována s mluvící kočkou Lunou. Díky tomuto setkání se sice dozví, že je legendární bojovnicí a že má zajímavé schopnosti, ale na druhou stranu ji tato skutečnost velmi často dostává do velké blízkosti bytostí, ke kterým by se normální člověk nepřibližoval – když už ne pro jejich vzhled, tak proto, že ho chtějí zabít.
První, na co se asi bude Sailor Moon znalý divák ptát je, jak jeho oblíbená hrdinka vypadá „ve skutečnosti“, tedy trojrozměrně. Po pravdě jsem se bál také, ale první snímky rozptýlily mé obavy. Ne, všichni aktéři jsou Japonci, všechny hrdinky skutečně mají černé vlasy (a některé i nesprávné délky), ale budete vědět, že takhle by vaše oblíbená „Sailorka“ vypadala, kdyby byla naživu. A to platí o valné většině postav. Osobně mi haprovali jen Motoki a Naru, ale vcelku jsem to překousl, stejně jako plyšákovost (a občasnou CGIčkovost) Luny a Artemise (ona plyšová kočka přeci jen lépe spolupracuje oproti té opravdové, která nespolupracuje nikdy).
Což mi připomíná – vedlejší postavy. Na koho se můžete těšit? Galaxia? Dr. Tomoe? Někdo nový? Kdepak. Sailor Moon Live Action (SMLA) si jako svou předlohu bere první sezónu a počátek všech Sailor Senshi. Kdo se těšil na Haruku, Michiro, Setsunu a Hotaru, ty tedy musím zklamat. Nedočkáte se pochopitelně ani Chibi-Usy (i když v jisté lehké obdobě… ale nebudu prozrazovat). Čeká tedy na vás mezi fanoušky nejméně oblíbená zrzka, královna Beryl co poskok temné královny Metalie a „její“ čtyři nohsledi – Jedaite, Nephrite, Zoisite a Kunzite.
Pokud si jako staří harcovníci po světě Sailor Moon řeknete: „Tak fajn, to znám, to vidět nemusím,“ uděláte velkou chybu a odradit vás nesmí ani první díl, který jako by z oka vypadl své kreslené předloze. Autoři si totiž za vzor berou původní komiks více, než to dělal televizní seriál, mají více času pohrát si s jednotlivými charaktery (nejvíce takto dostaly přidáno Ami a Rei) a poněkud hnuli s důvody zápletky a i některými charaktery. Nyní je prostě mnohem logičtější, proč Beryl Usagi prostě nesejme, stejně jako provázání Sailor V se zbytkem je mnohem uvěřitelnější než seriálové „tak jsem tady a říkejte mi Venus“.
Bystří čtenáři si jistě koncem minulého odstavce všimli, že jsem napsal něco o hýbání s charaktery a možná se i zhrozili: Co když už Ami není geniální? Co když je Rei milá a „frí“? Co když je Usagi geniální? Teď mi nezbývá, než uklidňovat: ne, ne a ne. Významnější změnu z okruhu Vnitřních Senshi prodělala jen Minako – zde je podávána jako „aidoru“ (a její role tak trochu připomíná Sailor Stars), není tak ztřeštěná, je mnohem uvědomělejší a má pro vás ještě jedno zajímavé překvapení. Změn dostál i Motoki (ze kterého je nyní zarputilý želvista) a paní Tsukinová také nebývala tak ztřeštěná (nicméně alespoň víme, po kom to Usagi chytla). To jsou ale změny kosmetické. Na kom se scénář vskutku vyřádil, jsou čtyři generálové královny Beryl. Není se třeba bát – Kunzite je pořád ten konvertující samolibý hajlz. Pokud jste ale čekali na jeho románky s tím slaďoučkým Zoisitem, zapomeňte na ně (yaoi fandící slečny, zamáčkněte slzu). Zoisite totiž dostal velmi osobitou a dějotvornou … ééé … osobnost. Bohužel, co dostal Zoisite, o to naopak přišli Nephrite a hlavně pak Jedaite. Inu, když se kácí les, létají generálové. Kde je ale cítit silná změna, je celé vyznění seriálu. Kladen je silný důraz hlavně na konflikt mezi současným životem a „kharmickým dluhem“ ze života minulého a (v konečném filmu „čtyři roky po té“) mezi světem končícího dětství a dospělostí.
Když už jsem zmínil ty změny čtyř generálů, tak mají i nové a slušivé uniformy. Uniformy Sailor Senshi jsou naopak staré a také slušivé – a to včetně vlasů (kdybych byl nedával na základní škole pozor při zeměpisu, klidně bych i věřil, že představitelka Usagi je po své proměně v Sailor Moon skutečná blondýna). Všímavý čtenář tedy jistě postřehl, že rodilé Japonky se nám tak mění na blondýnky, brunetky a modrýny. Má to od kreslené verze tu výhodu, že hrdinku poznáte před a po proměně jen stěží. Tedy pokud by se vám podařilo prohlédnout tu silnou vrstvu líčidel. Však také proměňovací formule končí „Make-Up“, ne? Celý efekt tak trochu kazí to, že i po proměně se dívky oslovují civilními jmény, ale jak už bylo psáno výše, Beryl nemá potřebu hrdinky sejmout. Tím se dostávám k Achillově patě všech takovýchto seriálů – ke vzezření běžných, spotřebních záporáků. Ano, vypadají hrozně a hrozně divně. Naštěstí s postupem času různé vrtulovité a jiné zvrhlosti vystřídají chodící brnění a ještě lépe neurčité potrhané přízraky (v kamaších…). Dá se to ale přežít, protože na bojích s těmito „kanónen-futtery“ pro ty hodné SMLA nestojí.
A jsme už skoro u konce. Nyní chybí jen zhodnotit hudební doprovod. Ten sestává z pohodového popíku, který přinejmenším neurazí a některé melodie si budete i pobrukovat. Samotný opening je jak hudbou, tak provedením hezký a poutavý. Jen škoda, že velmi rády zpívají i hrdinky a počet scén s karaoke je možná až přemrštěný. Na druhou stranu i nahrávací společnost chce z něčeho žít.
Tak a je to. Konec. Tedy ještě ne tak docela. Hádám, že většina si už udělala obrázek sama. Pokud jste ale dosti líní na to, abyste se prokousávali celým textem, a zabrousili jste rovnou sem, s nadějí na nějaký ten souhrn, vyhovím i vám. SMLA je pro ty, kterým se líbila původní Sailor Moon, absolutní nutností. A to nejen kvůli té nostalgii. Má sice své chybky, ale ty z větší části ustupují před plusy. Mezi největší klad patří to, že se nesetkáte jen s hranou kopií vašeho oblíbence. Ti, co se zajímají o mahou-shoujo, ale k Sailor Moon se ještě nedostali (z mně nepochopitelného důvodu), se takto nabízí možnost seznámit se s jejím vesmírem. Nu a pro zbylé může SMLA sloužit jako pohodový, oddychový seriál na ukrácení dlouhé chvíle.
|
|