Ketty |
Posted: Sat 1:30, 16 Dec 2006 Post subject: The world is sad... |
|
Etoooo, bude hodně vadit, když se vtěrknu? A ještě k tomu s fanficou, která s J-ROCKem nesouvisíí? '
Budu muset doufat, že mě moc nezbijete XDDD *radši se schová pod stůl*
*~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~*
Někdy se člověk prostě musí obětovat, aby se těm ostatním dařilo dobře. A tak to bylo tenkrát i se mnou. Krátce řečeno, jsem speciální agent, ale ke které organizaci patřím, vám samozřejmě neřeknu, protože je přísně tajná. Ale to vám bylo jasné již na začátku, nemám pravdu? Naším problémem tenkrát byl obchod s lidmi. Pořád víc a víc lidí, v tomto případě mladých mužů mizelo a nikdo už o nich nikdy nic neslyšel. A co jsme tenkrát dělali my? V ruce jsme měli jen pár indicií, před námi žádná stopa, po které bychom se mohli vydat a důkazy? Tak k tématu důkazů se raději nebudu vyjadřovat. A právě proto jsem se musel obětovat, koneckonců jsem byl nejmladší z naší skupiny.
Přesně z tohoto důvodu jdu právě teď po tomhle černém koberci skrze dlouho chodbu, se mnou ještě jiní mladí muži i chlapci. Na své nahé kůži mohu cítit nenasytné pohledy 'zákazníků', jelikož jsem byl donucen, obléci se jen do těsného spodního prádla, aby ze mne každý kolem mohl vidět co nejvíc a to nejzajímavější přece jen zůstalo skryto. Pomalu pokládám jedno chodidlo před druhé, protože se musíme pohybovat velmi pomalu, doslova skoro kloužeme napříč dlouhou chodbou, jako volní divocí delfíni klouzají skrze vlny klidného i rozbouřeného moře. Ale nám byla volnost odepřena. Doufám jenom, že dokážu mým kolegům odeslat dostatek informací k tomu, aby to tu všechno mohli zastavit. Nepočítám totiž s tím, že bych jim to vše ještě kdy mohl sdělit z úst do úst.
Nakonec nás dovedou na něco, co se hodně podobá jevišti, musíme se všichni několikrát otočit dokola, aby si nás mohli ostatní prohlédnout ze všech stran. Světla se pomalu zapnou, ale jenom lehce, aby nerušily. Přesto v té tmě a směsici různých tváří dokáži rozpoznat tu, kterou hledám, která je pro mne důležitá. Je to také docela mladý muž, bude mu maximálně 26 let, na nose má posazeny slušivé brýle, po ramena dlouhé černé vlasy sepnuty do culíku. Jenom pár pramenů se uvolnilo a rámují teď jeho obličej. Docela pohledný muž, řekly by ženy. Na sobě má tmavě červený oblek. Ale co jej prozrazuje nejvíc, je dlouhá jizva, která se táhne po jeho pravé tváři. Tohle je šéf organizace, která z ulic unáší mladé muže, často jsou to ještě chlapci, které zde nakonec prodá. A kde skončí potom, to raději nechci vědět. Možná se to dozvím víc, než by mi kdy bylo libo. Můj Bože, nikdy jsem tě o nic neprosil, ale teď prosím pomoz zaujmout jeho pozornost. Vystavuji se, jak nejlépe to dokážu a občas si všimnu, že jeho pohled na mě spočinul. V tu chvíli vždycky doufám, že se mi podařilo to, o co se tu pokouším, na co se soustředím.
Těžce polknu, když se od jednoho stolu zvedne opravdu starý muž. Je velice těžké uvěřit, že dokáže ještě pořád sám stát. Zblednu jako papír, když vidím, jak se tento přibližuje přímo ke mně.
"Tohohle. Tohohle chci jako svého psa!" směje se muž, jeho smích zní docela šíleně a uchopí mě za bradu. Dívám se mu do očí a mé zornice vyzařují rozhodnost k boji.
"Zvolte si prosím někoho jiného," ozve se najednou za mými zády. Trochu vyděšene otočím hlavu, abych viděl, že za mnou stojí jeden z 'dozorců', kteří dávají pozor, aby žádné 'zboží' neuteklo. "Tento je bohužel již zarezervován. Někým, komu nemůžeme říci ne."
"COOOOO?" zaječí ten podivný starý muž a moje srdce poskočí. "Již rezervován? Znamená to, že jsem již od začátku neměl žádnou šanci k tomu, abych se dostal do blízkosti jejich šéfa? Že jsem neměl žádnou šanci na úspěch?" ptám se sám sebe v duchu. Starý muž opět odchází, hlasitě si stěžuje a já si všimnu, že ten muž, kterého jsem celou dobu pozoroval, zmizel. Polknu, teď je všechno jednoznačně ztraceno a já jsem ničeho nedosáhl. Jsem hlupák, velký hlupák. Se povzdechnutím skloním hlavu, jsem pak najednou osvobozen od dlouhého řetězu, který nás všechny drží pohromadě. Kolem zápěstí cítím pouta a docela poslušně jdu, když mne jeden dozorců odvádí k jednomu z pokojů.
Je tu temno, nevidím vůbec nic, což pro mne není přiliš dobré. Natahuji uši, abych dokázal zachytit sebemenší zvuk, který by se ozval. A pak jsou najednou rozsvěcena světla, ve stejném okamžiku jsem oslepen jeho jasností. Netrvá to dlouho a já si zvyknu, konečně se rozhlédnu kolem sebe po pokoji. Opětovné polknutí, které je skoro slyšitelné. U stolu sedí osoba, která si zrovna vymačkává citrón do čaje a já ji poznávám, příliš dobře na to, abych si ji mohl s někým splést. Tmavě červené sako je položeno přes opěradlo židle, na kterém daná osoba sed. Dosáhl jsem toho, o co jsem se celou dobu pokoušel.
Znovu se rozhlédnu kolem, moje srdce radostně poskočí v mé hrudi. Támhle na stole stojí počítač, ze kterého budu mít jistě přístup ke všem datům, které se na něm nacházejí a ze kterého tyto data později jistě mohu odeslat mým kolegům.
"Ani na to nemysli, můj bezpečnostní systém by jsi nikdy nedokázal překonat, jedno jak dobrý jsi." Otočí se zpátky k tomu muži, který tu přede mnou sedí. Jakže? Prohlédl snad můj převlek? Jenom se ušklíbne, když spatří můj vyděšený pohled. "Choval jsi se tak nápadně, že jsem si o tobě pro jistotu musel zjistit pár informací. Tvoje uniforma ti opravdu sluší." Muž vstane a přijde ke mně. "Tamten starý muž si tě chtěl vzít s sebou jako psa! Ale na to je tě příliš škoda... Staneš se mým osobním štěnětem." Doslova cítím, jak se mi vysmívá a to jen ve jeho slovech. Jsem opravdu amatér, všechno jsem tak hloupě zkazil, naději mých kolegů a navíc se teď ... znechucen cítím jeho ruce na svém těle. Tohle je příliš....
Probudím se s křikem, hekticky se rozhlédnu kolem. Noční můra, která mne provází už dlouho. Vrací se pořád, od té doby... co jsem byl doslova chycen v pasti. Leží v posteli s nebesy, která je povlečena v černém saténu a divoce dýchám. Jsem sám. Šéf organizace, můj pán, jak mu musím říkat, tu zrovna není. 'Pracuje' a já mám čas si odpočinout. Můj pohled se vydá cestou z jediného okna, které se v této místnosti nachází. Venku prší, nebe je smutné, svět je smutný, všechno je smutné a falešné. Lidé jsou využívání, oblehání, chytání a prodávání. Pokrčím nohy a přítáhnu si je k tělu, schovám obličej za svými koleny a po tváři mi začnou téct slzy. A já jsem také smutný ....
*~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~**~* |
|